zdravá kopyta | laminitis | kulhání koně| podotrochloza | trim

Pokles kosti kopytíi u bosých kopyt

Jedná se o poškození lamelového zavěšení pouzdra a kosti kopytní vlivem podmínek chovu, nevhodného trimu a výživy.

Změny na kopytním pouzdře:

Kopytní pouzdro se jeví jako vysoké a korunka je v něm jakoby zanořená, nebo při pohmatu může být přítomný otok (korunka je propadlá dolů, je hmatatelný okraj rohového pouzdra - jeho hrana). Chodidlo je ploché má nedostatečnou klenbu. Boční stěn pouzdra mohou být deformovány posunem kosti.

přední kopyto s poklesem kosti, plochým chodidlem

zadní kopyto s poklesem kosti kopytní

Průvodní jevy, diagnostika:

Zvíře je neochotné k pohybu na pevném podkladu (největší citlivost je na kamíncích a nerovném pevném povrchu, tato neochota je shodná s plnými chodidly kdy tlačí rozpěrky a nejdená se o pokles), na měkku se pohybuje lépe.

Neochota k pohybu se projevuje buď pasivitou, nebo výrazným odporem ke spolupráci.

Postoj koně vykazuje tyto odchylky:

Střídavě přední končetiny zakročené, ne však výrazně (bolest v patkách vlivem nevhodného trimu). Předkoročené kvůli bolesti v přední stěně. V pohybu kůň klade kopyto většinou na celou plochu nosné stěny. Zkrácený krok od optima (chůze od patek). Tento stav doprovází bolesti zad a plece. Úhel lopatky a zádi vykazují výrazné odchylky. V případě kombinace problému s vysokými rozpěrkami, kdy je chodidlo vytlačené nahoru kromě citlivosti na kamíncích a zkrácení kroku, nemusí být laikem nic zjištěno.

Zvíře s tímto problémem má postupně velký problém s bolestí zad a strmou lopatkou - ztuhlá plec a destrukce lamelového zavěšení pokračuje až k jeho destabilizaci.

postoj koně nemusí odpovídat stavu rozpěrek, v normální ituaci, kdy není porušené lamelové zavěšení kosti kopytní by tento koník stál výrazně zakročený, rozpěrky byly vysoké a nepohodlné, ale protože ho bolí i přední stěny kopyt, vyhýbá se nepohodlí tak, že je chvilku zakročený a pak se postaví s nohama kolmo k zemi nebo dokonce předkročenýma

pokud je podklad měkký, je pohodlnější zakročený postoj, špice se zaboří do terénu bez odporu, přední stěny kopyt nebolí tolik a uleví si v patkách

Léčba:

Po oropedickém trimu je stanoven pohybový režim po hladkém asfaltu. V prvních týdnech bez jezdecké zátěže. Protože neexistuje metoda výšetření závažnosti poškození lamel, pak reakce při zahájení léčby je jediným ukazatelem stavu. Pokud je zvíře bez potíží, je možné jej po dvou měsících začít využívat k lehké práci. Pokud se objeví citlivost a změna teploty kopyt, musíme počkat na období, kdy bude kost kopytní opět ve své optimální poloze. To může být až několik měsíců. Je vhodné kopyta chladit, nejlépe ponořením do studené vody. Z homeopatických léku se mi osvědčila Arnika a Lachesis. V tomto případě je velmi důležitá výživa a neustálý pohyb koně ve stádě na vhodném podkladu. Podle stupně poškození lamelového spojení přichází úměrná reakce v začátku léčby. Lamely jsou protaženy a potrhány z předchozího období. Při obnově přirozeného tvaru pouzdra dojde k normálnímu prokrvení, které způsobí metabolické změny. Pokud bychom léčbu nezahájili, poškození v pouzdře se bude časem stupňovat. Protože dochází k metabolickým změnám, stoupá v pouzdře tlak i teplota a zvíře je citlivé při pohybu. Když stav není vážný můžeme očekávat zlepšení po několika dnech, kdy zánět odezní. Poloha kosti kopytní bude v pořádku tehdy, když korunkový okraj přestane být propadlý a uvidíme přechod do plné a pevné korunky. Stabilita lamelového zavěšení je závislá právě od tohoto data a odrůstu nového pouzdra, váhu koně udrží již po dvou měsících, pokud je nárůst rohoviny normální. Tehdy je možné začít s lehkým využitím koně, pokud majitel nemůže poskytnout více času. Jezdit na něm je vhodné až po třech měsících, kdy odroste větší část nového spojení. Léčba tohoto problému je nápravou předchozího dlouhodobého poškození kopyta.

Destabilizovat lamelové zavěšení lze silnou toxikací organizmu nebo dlouho trvající chybnou korekturou, kdy má koník vysoké patky a váhu přenáší na špičku kopyta - zakročený postoj.

RTG snímek poklesu kosti kopytní

Chladnokrevníci versus lehké typy koní

Několikrát za poslední dobu jsem se dostala ke studijnímu materiálu, tedy k zamraženým, koňským nohám chladnokrevníků. V jejich světě stále vládne starý konvenční přístup, obvyklá řešení, pracují a kove se stejně jako v dřívějších dobách. Také stále ještě jen málo z nich žije venku. No a v seznamu těch, ke kterým jezdím není chladnokrevník ani jeden. Několik kříženců, co znám, se těší rekreačnímu využití. Ostatní pracují v lese, mají je lidé, kterým vydělávají, potřebují vyřešit stav kopyt nebo kulhání, volají kováře... i přes to, že neošetřuji běžně tento typ koní, vždy musím zauvažovat a zapátrat, proč tolik mladých zvířat má tak krátký život. Pojďme se podívat na rozdíly a můžeme se zamyslet.

Jaký je rozdíl mezi kopyty lehkých koní a koní chladnokrevného typu?

Na první pohled je jasné, že jsou to rozměry a proporce kopyt. Chladnokrevnící mají jinak konstruovaná kopyta, jsou to koně, kteří se vesměs vyvinuli na měkkých půdách. Jejich kopyta se spíš vylámou, než by se stala špalkovými a těsnými, jsou rozevřená jako veliké talíře, mají pěkně vyvinuté střely... oproti tomu lehčí typy koní, kteří ještě vlivem křížení plemen a typů zdědili tvrdá, drobnější kopyta po svých předcích, trpí kontrakcemi (zůžením a příslušnými deformacemi) kopyt masivně. I chladnokrevníci samozřejmě vlivem podkování a nedostatečné péče o kopyta trpí zůžením. Kopyto, pokud není významně přerostlé se po došlapu na zem o několik mm rozšíří. Každé kopyto. Pokud jej okoveme ve stavu, kdy jej zdvihneme, nejen, že mu vezmeme tuto možnost, ale velikost podkovy se po týdny, kdy je na kopytě, nemění. Tedy normální kónický tvar kopytního pouzdra sevře podkova a to je nuceno po celé týdny odrůstat, ne do šířky, ale kam ho podkova pustí. Kam ho podkova za pár týdnů pustí? Možná ho opustí, ztratí ji... než ji najdeme nebo vyměníme a znovu přibijeme. Sedm nebo osm podkováků tak zajistí odrůst kopyta ve stejném průměru po celou dobu podkování a protože neběží jen o samotný ,,nosný,, okraj dole, ale pouzdro se přizpůsobuje jako celek, dějí se zajímvaé věci v celém pouzdře. Omezí se prokrvení, zvíře přijde částečně o cit. V korunkové oblasti se odehrává veškerý mechanismus, tam jedině kopyto pracuje. Městná se tam krev, protože kopyto je staženo podkovou a nepracuje ve své spodní části, nemůže tedy docházet k plnohodnotnému prokrvení. Postupně přetvoříme kopyta na studené konce nohou. Teplokrevníci se zůží. Vytratí se téměř všechno prokrvení, mají totiž od mala, z měkkých výběhů a nedostatečných úprav kopyta již kontrahovaná. Podle toho, co který koník podědil za kopýtka, má větší čí menší problém. Někteří necítí nic, dokud není destrukce fatální a nedojde k zánětu mazového váčku či vytlačení rozpěrek až do míst hlubokého ohybače, k obtěžujícím artrózám, zlomeninám střelkové kosti, zlomenině kopytní kosti, k laminitis. Pak kulhají, ortopedické podkování, přetětí nervu pomůže na chvíli, aby kůň zase ,,normálně chodil,, Nebo obě nohy bolí stejně a ,,jen zkrátí krok,, což se uvádí jako normální (v závislosti na zaúhlení lopatky se uvádí, že je to dědičné, ale je to omyl, jde o reakci koně na nepohodlí, chodí od špice a vyhýbá se zátěži do patek, úhel lopatky se pak logicky změní, vystoupne kohoutek, dojde k blokaci atp). Pokud změním výrazně úhel kopyta dole a tím nášlapnou plochu, nahoře v lopatce to nejsou milimetry, ale centimetry. Koník se tomu přizpůsobí tím, že se většinou podkročí. Tím ho nutíme vytáhnout lopatku výš a její úhel se stane strmým. To platí u věch plemen stejně. Normální úhel lopatky koně, pokud je uvolněný je běžně 40- 45 stupňů. Fyziologie stavby těla je shodná, pak i úhel lopatky. Tím se dostávám k závěru, že pokud úhel lopatky nebo postoj končetin vykazuje odchylku, je něco špatně. O tom, jak na koně působí tyto změny je toho napsáno hodně v jiných článcích, pojďme zpět k potížím chladnokrevníků.

Kolik toho může vykonat koník chladnokrevného typu, když trpí takovou odchylkou? Když část jeho plece je blokována a jaký vliv na něho taková práce bude mít? Bude sice podkovaný, aby mu to na svahu neklouzalo a více toho vydržel, ale co jeho plec, záda, krk? A co třeba cit v kopytech, jak ví, po jakém terénu se pohybuje? Narozdíl od bosého, dobře upraveného koně, který hmatá terén a může se mu přizpůsobit dříve, než mu noha uklouzne? A co kopyta chladnokrevníků se svou odlišnou proporcí? Když je okoveme, bereme prokrvení, vezmeme cit, ale díky jejich šíři nikdy nevezmeme prokrvení (a cit) oblasti hlubokého ohybače. Pokud tedy na jedné noze dojde k výraznějšímu tlaku od rozpěrky, začne kulhat. Přijede kovář a ví, že v tomto případě nepomůže nic z těch postupů, co fungují u teplokrevných koní. Kopyta chladnokrevníků nemá smysl kovat ortopedicky. Oblast hlubokého ohybače stále dává signál a to již od začátku, kdy zdaleka koník nemá rozpěrky tak vysoko, jako to mívají teplokrevné typy, když se to začíná projevovat. Pokud se neodstraní příčina kulhání, která je mechanická, zvíře prostě kulhá. Pokud byl kovář pečlivý, obě kopyta jsou zasažena stejně a kůň jen odmítá pohyb a zkrátí krok. Takové zvíře je označeno za líné a nemá pro člověka valný užitek.

Jedná se zase o mechanickou příčinu vysokých rozpěrek, vytlačených nahoru do pouzdra a do oblasti podotrochloárního aparátu. Poznáme to tak, že střelkové rýhy jsou příliš hlubké. ALE. pokud je střel dobře vyvinutý, překrývá střelkové rýhy a pokud jej dostatečně neořežeme, hloubku rýh nemůžeme vidět. Oku kováře pak snadno unikne, že jsou rýhy vytlačeny nahoru, kopyto vypadá pěkně, je široké, střel krásně vyvinutý. Pokud kulhání nepřestane nebo se zvíře nerozpohybuje, nemá pro svého člověka cenu. Stejný problém je i u lehkých, jezdeckých koní, ale tam podkování vejčitou podkovou na nějakou dobu bolest vypne. A co by takový kovář udělal, kdyby rýhy viděl? Vybral by pěkně chodidlo, pečlivě rozpěrky, dal jim takový tvar, aby mohlo chodidlo sestoupit? Taková úprava i s tím, že si člověk počká na to, až chodidlo sestoupí trvá několik hodin. Sestoupí jen za specifických okolností, ale sestoupí a problém je vyřešen. Zvíře zase normálně chodí! Od prvního trimu. Dokonce mladí koně chladnokrevného typu mají mnohem menší potíže po čas, kdy se celé kopyto uzdravuje z minulých postižení, většinou chodí krásně od prvního dne. Mají jeden absces a jinak chodí a běhají a uvolňují se a konečně se hýbají, hodně se hýbají. Souvisí to hlavně s tím, že kopyto hlásí bolesti mnohem dříve a to díky své odlišné proporci.

Pokud má kůň potíže, má také jinou náladu. Každý je jiný. Jeden kouše a kope, jiný je jako ,,mouchy snězte si mě,, atp.

Pokud se mi podaří sehnat studijní materiál, jsou to často právě nohy chladnokrevníků a vždy jsou postiženy podotrochlózou. Mladé koně je možné vyléčit velmi brzy.

Když je podkováno kopyto dlouhou dobu, je zničeno stejně, ať patří chladnokrevníkovi nebo jezdeckému koni. Vždy, pokud se má řešit problém podotrochlozy trvale a má se odstranit její příčina, musí podkovy dolů a kopyto se vystrouhá odborným způsobem tak, aby mohlo chodidlo sestoupit. Pak následuje čas, kdy probíhá ozdravný proces. Některé případy vyžadují úpravy po několika dnech, zanícené části utlačených a deformovaných struktur, rostou rychleji než ostatní části bez pohmoždění. Pokud se má kopyto vyhojit, nesmí nastat situace, kdy zase dochází k tlaku z chodidlové části, tedy od rozpěrek nebo položených patek. Je to období, kdy je obnoveno prokrvení a kopytům je vrácen metabolismus do všech částí, kde nedošlo k porušení tepének, k jejich uskřinutí nebo vlivem vibrací od podkov a tlakem k poškození vlásečnic. Tam kde je kopyto masivně poškozeno, bývá to na špičce kopytní kosti, kde se nalézá právě obvodová tepénka a pod ní, často prokrvení probíhá nedostatečně, neroste tam rohovinav takovém množství jako jinde v chodidle. Vidíme to jako půlměsíc, jako žlábek v chodidle, kde rohovina chybí. Prokrvení se může obnovit, pokud je pouzdro udržováno v optimálním stavu a zvíře je hojně pohybováno.

Takže. Mladá zvířata chladnokrevného typu mají častěji problémy, protože je hlásí dříve, než silnými kontrakcemi postižení jedinci lehkého typu, proto je možné je snadno a rychle zbavit potíží. Koně se širokými kopyty jsou vhodní do našich podmínek, na měkké pastviny a louky, ale stejně perfektně zvládnou i tvrdé a abrazivní terény, pokud má jejich kopyto dostatečné prokrvení a může dorůstat tak, jak je třeba. Podkovy slouží jejich majitelům proti uklouznutí koně a pro to, aby se mohl do nohou více opřít, ale uvolněné tělo se zdravou plecí a lopatkou zvládne mnohem více práce bez devastujícího účinku na organismus a ucítí možnost uklouznutí dříve, než k němu dojde. Koně se umí pohybovat po všech druzích terénu a obzvláště pak, pokud k tomu dostanou možnost ve svém hříběcím věku, v období dovádění a her, osvojí si terén tak dobře, že máme pocit, že se na kluzkém svahu narodili. Každý kůň,který je zdravý a můženaplno využít svůjpohybový aparát, tedy bez blokace lopatky, zad a krku, si terén rychle osvojí a naučí se jednoduchou cestou, své tělo v terénu využít tak, aby se neporanil nebo neztratil stabilitu. Pokud tedy mluvíme o terénu, kde koně přímo neohrožujeme, ať už má podkovy nebo ne.

Proto je důležité starat se o kopyta koní správně už od narození, dopřát jim spoustu pohybu po všech terénech, upravovat chodidla a stěny do tvaru, jaký potřebují pro svůj vývoj, udržovat je v potřebné kondici.Pak se vyvine kopyto do své správné, přírodou zamýšlené velikosti a je komfortní. Z hříbat vyrostou silní mladí koně, perfektně připravení na život s lidmi. Je možné předejít všem problémům a získaným vadám koní a úplně ozdravit chov všech plemen.

zřejmě měli všichni hoši, co šli do 60 denního testu hřebců stejného podkováře

všichni vykazují odchylky ve fyziologii postoje a lopatky...

Jako první si vezmu na mušku palmární úhel kopytní kosti a okrajově vše co s ním souvisí

Jde vlastně o úhel kosti kopytní v pouzdře kopyta, tedy její okraj.

Pro představu jedna taková kost zde:

první, tmavý objekt je kost kopytní se vší svou škárou, kterou jsem v rámci svého studia před nějakým časem vypreparovala. Druhá vedle je kost kopytní zbavená všech tkání a vybělená v kysličníku.

Snímek je focen ze ,,žabí,, perspektivy, z tohoto pohledu lze změřit její úhel, jedná se o plochu, která je na snímku na zemi, tomu odborná veřejnost říká palmární úhel. O co jde. Pokud budeme mluvit o živém koni, kost bude v pouzdře, a tomu říkáme kopyto. Kopyto bude stát na zemi a pomocí RTG snímku se můžeme podívat dovnitř, v jakém úhlu je kost kopytní umístěna. Je ještě jedna možnost, jak celou věc zjistit bez použití rentgenu. Mohu změřit úhel korunky se zemí a úhel přední stěny kopyta, obojí z boku. Pak, protože vím, že korunka, když má být palmární úhel nulový, to znamená že kost kopytní je v pouzdře uložena vodorovně se zemí, má svírat 30 stupňů, mám k tomu i pro kontrolu úhel přední stěny a také kopyto nejeví známky rotace nebo separace kosti kopytní, mohu dopočítat, v jakém úhlu je uložena kost. Když se podívám na vyzutou kost s tkáněmi, jak si hezky sedí na zemi celým svým okrajem, jako laik si řeknu, že to není náhoda. Jako člověk, který řeší koňské problémy nějakou dobu vím, že pokud uvedu kopyta do stavu, kdy korunková linie svírá se zemí právě tento úhel, koním se uleví od bolestí zad a od jiných peripetií, přikláním se k názoru, že korektní je palmární úhel nulový, to namená kost vodorovně se zemí. Pokud se totiž dostane do pozitivních hodnot, vykazuje nejen kopyto ale celý trup jisté, koni nepříjemné odchylky. Jedině tehdy, když svírá korunková linie tento úhel se zemí je totiž holeň kolmo k zemi. Příroda počítala s občasnou odchylkou úhlu, takže zavěšení kopytní kosti je značně naddimenzováno.

Nikdy, při první úpravě kopyt, nenajdu tento úhel. Jen jednou, jedinkrát, vyvedla jsem koně ze stáje, (nechodil skoro ven, stál na docela pročuraných pilinách) a ten koník měl dá se říci korektní postoj, jeho korunky svíraly úhel 30 stupňů. Horší bylo překvapení, že všechna rohovina je shnilá a rozežraná od čpavku z moči. Kopyto jsem oloupala od cárů staré rohoviny a pokusila se upravit nosný okraj, moc nedržel. Upravila jsem nášlapné body, urašplovala obloučky, aby boky stěn mohly poklesat při zatížení a maličko uřízla rozpěrky, aby při došlapu a následném zploštění kopyta při rozšíření, netlačily. Kopyta byla uhnilá korektně. Jen každý zbytek patky byl jinak vysoký. Neuvěřitelný příklad z praxe, čpavek rozložil všechnu bílkovinu rohoviny, která nebyla ,,živá,, oloupala jsem to až na stejnoměrné chodidlo. Ale pryč od tohoto hrůzného případu.

Ve sporu o palmární úhel, zda nulový, či pozitivní jde o následující argumenty:

Pozitivní palmární úhel (PPÚ) a proč-skupina zastánců PPÚ tvrdí, že při velké zátěži, jako je cvalový skok nebo doskok za překážkou, kost kopytní sestupuje v zadní části pouzdra a tak je vlastně úhel nulový, pokud byl před tím lehce pozitivní. Při mých pitvách a výrobách preparátů, kdy mě tato otázka nesmírně zajímala jsem si však potvrdila názor druhé strany a to sice, že kopytní kost nemá sestoupit kam, je po celém svém obvodu zavěšena v pouzdře, velmi pevně a protažení těchto lamel více než o jejich minimální pružnost znamená jejich poškození. Pohled do kopytního pouzdra pro představu přikládám na následující fotografii...

Při první úpravě jsem vždy snažila docílit právě tohoto úhlu a to i u valáška painthorse. Zde přikládám pohled na kopyto živé, které vlastní koník velmi spokojený s tímto stavem, který stále udržujeme.

Vlnka v rohovině je startem našich úprav, od té doby to rosté rovné a v pořádku. Měl vytlačené korunky na bocích vlivem tlaku od země, kopyto špatně pracovalo a bolely ho rozpěrky, které se položily do chodidla. Protože chodidlo je tvořeno rohovinou měkkou, tvrdá rohovina rozpěrky je koním v chodidlech nepříjemná. Vyhýbají se tomuto nepohodlí a hledají postoj, ve kterém tento problém minimalizují. A jsme zase u problému s odchylkou postoje od optimálního...

Argument, že se při doskoku změní nulový palmární úhel (NPÚ) na negativní, se nepotvrdil, protože kopyto neobsahuje přirozeně prostory pro pokles kopytní kosti v jejích jednotlivých částech. Celý obvod kosti kopytní je ukotven v pouzdře lamelovým zavěšením, které můžete, v podobě lístků, vidět na fotografii, kde je pohled do vyzutého pouzdra, lístky nevykazují jiné vlastnosti ve špici ani v patkách. Leda by ve špici došlo k jejich poškození ale to potom spíše dojde k poklesu kosti právě v její špičce a to je šlamastika. Dalším argumentem zastánců PPÚ je myšlenka, že střelový polštář má být masivně vyvinutý, protože slouží jako tlumič nárazů kosti kopytní. Mají tedy za to, že je umístěný pod kostí kopytní. Hned na začátku, se ale musím zmínit o tom, že polštář střelu není umístěn pouze pod kostí kopytní, ale i pod kostí střelkovou. Pod kostí kopytní se nachází pouze špice střelu, pod střelkovou pak polštář. Při průžezu kopytem, jako na obrázku tady:

vidíte, kost kopytní I., kost střelkovou II. a střel III. vidíme také, že obě kosti slouží jako jamka s jakýmsi pantem pro korunkovou kost-její kloub, takové uložení kloubu korunkové kosti dává předpoklad dokonalé přípravy pro extrémní zatížení končetiny např. při doskoku, kdy váha při zatížení končetiny spočívá na patkách a ihned se přesouvá do celého kopyta-při došlapu a následně dojde zase na fázi vznosu končetiny. Takový polštář střelu, dle mých úvah, pomáhá tuto velkou energii utlumit - představte si tento náraz, pokud by namísto střelu mezi patkami byla tvrdá rohovina nebo jiná pevná substance, a také kopyto je roztaženo díky kopytnímu mechanismu. Polštář střelu je pod kostí střelkovou a ta při max. zátěži slouží jako druhá část kloubní jamky a tím se jamka kloubu stává maximálně pružnou. Při zátěži se samozřejmě zadní část střelu mezi patkami, který se i při úpravě ponechá stejně vysoký, jako patky, dotýká země, odpruží náraz a zároveň umožní kopytnímu mechanismu jeho funkci.

Pro zastánce PPÚ pak nemám dobrou zprávu, neboť patky nejen nemají kam v pouzdře sestoupit, ale polštář střelu odtlumí při došlapu energii hlavně pod střelkovou kostí, což je z hlediska mechaniky naprosto v pořádku a velmi důmyslně zkonstruováno. Polštář střelu tedy není výhradně tlumičem a už vůbec ne tlumičem pouze kosti kopytní. Jedná se o tlumič při došlapu končetiny, při jejím prvním kontaktu se zemí a ten probíhá v oblasti patek.

Podkování v tomto případě nedovolí kopytu, aby fungovalo svým způsobem. Podkova sice mailčko dovolí patkám pohyb, což je vidět na zuté podkově v její zadní části, ale střel se země nedotýká a stěna kopyta, hlavně v její přední části nemůže správně pracovat. Kopytní mechanismus pak probíhá nedostatečně v patkách a v korunkovém okraji kopyta-hlavně pak v jeho přední části. Podkování původně sloužilo jako ochrana kopytnímu pouzdru, jeho nosmému okraji, což můžeme odečíst i z jejího tvaru, před opotřebením a to v případě ustájených koní na hradech, v mizerných podmínkách, kde na kopyto přímo působil čpavek z výkalů absorbovaný podestýlkou, viz neúsměvný příběh kobylky s korektně uhnilými kopyty. Podkova nebyla vymyšlena pro svůj efekt znecitlivění kopyta, to je její průvodní ,,schopnost,, nebo jev. Rytířům v dávných dobách tedy nevadil terén, ale nekvalitní rohovina, která při zátěži, po přesunu koní do stájí, narůstala. Ovšem špatně upravené kopyto, nebo kopyto různě deformované, je citlivé nebo nestabilní na površích a to citlivé hlavně na asfaltu nebo pevných cestách a nestabilní na na nerovném povrchu. S kameny si poradili koně vždy snadno, zpomalili nebo se jim vyhnuli, to je přirozené. Neboť jejich jistotou pro přežití byly hlavně zdravé, nezraněné nohy. Kůň, který od narození má správné opotřebení kopyt nebo je správně upravován, nevykazuje bolestivost na kamenité cestě, pouze opatrnost, aby korektně došlápl a nedošlo k poškození. Kamenitý terén, který nelze obejít tedy přejde pomalu a obezřetně, nebo mu mohu pro lepší pocit nasadit botičky a zase je sundat, moji zdraví koně je nikdy na nohách neměli. Kde v našich podmínkách nalezneme tvrdý, kamenitý terén, po kterém potřebujeme s koněm jít rychlým chodem? Pokud totiž pojedu na koni po louce, kde se samozřejmě nějaký ten kámen najde, kopyto je buď zatlačí do půdy, protože to půda dovolí nebo si přešlápne, protože cítí odpor materiálu. Ani s jedním případem nemám problém. Ani já ani můj kůň. Dlouhé trasy na abrazivních terénech mu nevadí, nikdy jsem se u zdravých kopyt, vykazující normální prokrvení nesetkala s tak velkým opotřebením, které by tělo nestačilo dorovnat. Pokud ale prokrvení není dostatečné, roste rohovina málo nebo nekvalitní, pak je třeba koni dopřát potřebné podmínky a pohyb po takových terénech regulovat. Při správném trimu bosých kopyt, pokud nevykazují vážné deformace, dosáhneme obnovy velmi rychle. Pak může růst kvalitní rohovina a taková rohovina snáší dobře abrazivní terén. Kamenité úseky přejdeme pomalu nebo se jim vyhneme, jako by to udělali sami v přírodě. Je to mnohem přijatelnější varianta, než podkováním snížit citlivost a kopyta tím poškodit, zatížit koně svou váhou a podkováním ještě zatížit metabolismus a práci srdce. Ano, pak jsem jako člověk pro koně zátěží, souhlasím.

Vliv podkování na prokrvení kopyta je zřetelný na termosnímku zde:

Pravá přední končetina je nakovaná, zbytek končetin bez podkov.

Zastánci NPÚ pak argumentují tím, že síly, působící na kopytní kost se rovnoměrně rozloží a zavěšení zůstane bez poškození. Říkají, že střel slouží, díky své měkké struktuře, jako záhyb, který v odlehčeném stavu je ve své složené pozici a při zatížení dovolí mechanismus, čímž se kopyto zásobí novou krví, protože se rozšíří, střel je pružný a tento proces dovolí. Rozšíření probíhá v celém pouzdře, nejvírazněji v patkových oblastech. Úměrně, dle výšky kopyta, se tkáně, které obklopují kost kopytní a střelkovou naplní krví a při odlehčení, i díky střelu a fyzikálním silám, které přestanou působit na kopytní pouzdro se zase celé smrští do své nezatížené podoby, tím krev nalitou v něm vytlačí nahoru do končetiny. Celý proces je o něco složitější, neboť zásobení a odvod krve probíhá ve dvou fázích. Při došlapu koně na zem se kopyto rozšíří a poklesne chodidlo, střel částečně tlumí náraz, hlavně pak umožňuje jeho roztažení a právě i pokles chodidla. V takto zatíženém kopytě je dost místa v tkáních a je proto zalito krví, při odlehčení končetiny je krev vytlačena nahoru do korunkového okrajeKrev je již odkysličená a zbavena odpadních látek, které jsou pak použity jako stavební materiál pro novou rohovinu. A tak to jde pořád dokola. Při stání koně je kopyto také rozšířeno, pokud není okováno nebo příliš dlouhé a při každém přešlápnutí končetiny, se děje stejný proces, jen v mnohem menší míře, než je tomu ve vyšší zátěži.

Zastánci PPÚ propagují vyšší patky než protistrana, tím je ale kopyto vzadu vyšší a více postavené na špičku kopytní kosti. Všechny síly v něm, při zátěži, mění svůj dopad. Přední stěna s lamelovým zavěšením je přetěžována. Navíc se sníží tlumící efekt kopyta a to je vystaveno větším nárazům, které dále poškozují lamelové spojení, šlachy, klouby a ostatní tkáně.

Pokud kopyto okoveme, pak při došlapu na tvrdém podkladě, dlažbě nebo při doskoku, tlumící efekt úplně postrádá. Vibrace, které podkova způsobí jsou měřitelné, dosahují i více než 800 Hz, dle materiálu a podkladu, po kterém se zvíře pohybuje. Vliv tohoto chvění, které se přenáší dále do končetiny, poškozuje krevní kapiláry v kopytě, lamelové zavěšení, vazy, klouby a vlastně všechny tkáně. Snížené nebo úplně zdevastované a přerušené krevní zásobení přestává fungovat a noha koně ztrácí cit. V humánní medicíně toto známe jako Raynaudův syndrom. Pokud tedy neprobíhá v kopytě vše korektně, nejen že se jeho vnitřní struktury ničí, je nedostatečně prokrveno a roste pak špatná rohovina (nebo neroste skoro žádná, jak od majitelů často slyším), ale neprobíhá látková výměna a proto je kopyto studené. Organismus pak ztrácí pomoc při cirkulaci krve, která se podílí na odvodu a filtraci odpadních látek a strádá. O všechny tyto procesy se musí starat srdce a příslušné orgány. Kopytní škára je vlivem podkovy traumatizována a kůň neprojevuje v této souvislosti bolest, za což může právě efekt nízkého prokrvení-Raynaudům syndrom. Pokud by přeci jen koník bolest cítil, poznáme to jinak než kulháním koně? Vždyť podkované jsou vždy obě párové končetiny a pokud jsou obě ve stejném stavu, kulháním si zvíře neuleví! Takový tvor při pobídce do klusu nebo cvalu třeba jen zvedne hlavu, možná jen maličko sklopí uši při bolestivém pocitu, třeba se musí do vyššího chodu tlačit nebo krátce po naklusání, nacválání chce přejít zpět do kroku. Také může běžet a běžet, aby bolesti uniklo.

Měla jsem v péči klisnu, která se ke mně dostala jako nejezditelná. Začaly jsme od začátku, pak mě pustila do sedla a byla velmi spokojená. Jakmile přišel čas pokročit dál, tedy naklusat, klisna se začala zlobit, nespokojeně pohybovala hlavou a klopila uši, každé takové nové naklusání v jezdecké hodině probíhalo tímto způsobem. Po nějaké době klusu se uklidnila a pak již s tímto neměla problém. Nedalo mi to a začala jsem se zajímat o její problém. Zjistilo se, že trpí podotrochlózou. Přišla ke mně bosá, s neupravenými kopyty, nebyla při úpravě moc ochotná, majitel jí vždy musel dát přispat. Samozřejmě úměrně tomu se doba mezi úpravami prodlužovala. Kopyta jí příliš nerostla. Když jsem začala nohy pravidelně upravovat, ona mě vlastně přivedla k tomu, že jsem se kopytům začala věnovat, protože jiným lidem odmítala při korekturách držet, krok se prodloužil a s naklusáním přestala být potíž. Ono naklusání, po době, kdy se pohybovala po výběhu krokem a to minimálně-říkáme tomu líný kůň! se při klusu zvýšilo zásobení krví a kopyto se stalo po předchozím okrokováním citlivějším, v klusu pak vysoké rozpěrky, dosahující úrovně nosné stěny narážely na podotrochloární aparát a to bylo velmi bolestivé. Vysoké patky a bolest působící rozpěrky nutily klisnu stát na špičce kopyta, následně přišla bolest zad. Ale i tak mi dovolila, abych usedla do sedla a jezdily jsme. K tomu, proč bylo bolestivé jen první naklusání v jezdecké hodině musím uvést toto. Představte si, že si přesedíte nebo přeležíte končetinu, tomu se dá přirovnat pocit kopyta, které není řádně prokrveno vlivem své výšky. Následně do oné končetiny pustíte krev tak, že s ní pohnete nebo ji uvolněte od tlaku, který na ní spočíval. Dostaví se prudká bolest a hned po ní takové to mravenčení, podobně to zřejmě probíhalo v tomto případě. Kobylka měla postiženy obě přední párové končetiny, jejím vyjádřením bolesti bylo, zkrátit krok, zvednout hlavu a nejlépe se pohybu zcela vyhnout. Tomu říkáme kyselý kůň, nespolupracující kůň nebo kůň nejezditelný. Často se zvíře ještě setká s tím, že je potrestáno za neposlušnost! UMÍME TEDY ROZPOZNAT BOLEST U SVÉHO KONĚ JINAK, NEŽ KULHÁNÍM? Umíme.

A aby to nevypadalo, že jsem odběhla od tématu, kobylka měla na začátku ošetřování PPÚ a to sice cca 7 stupňů a ulevilo se ji v momentě, kdy se kopyto upravilo do tvaru, který dodnes vnímám jako optimální. Tento tvar, který se snažím dosáhnout, má NPÚ.

Ale ani tak se nestavím na žádnou stranu, jen se vždy zajímám o názory hledám jejich logiku a ověřuji si jejich platnost v praxi. Nerada se limituji dogmaty nebo příslušností k nějakým skupinám, chci mít plně otevřené hledí a klid na práci :-)

No, je fakt, že zastáci NPÚ u mě mají bod k dobru.

Pokles kopytní kosti

Často přehlíženým bolem koní je pokles kosti kopytní v pouzdře. Pokud je koník nakován nebo má vysoké patky, necítí tento stav v běžné zátěži, tedy nemluvím o pozdější fázi, kdy se už jedná o zanícení lamelového spojení vlivem jeho selhání. Cítí ho jen ve velké zátěži jako jsou skoky atp. Tento stav má několik příčin.

-nakování na vysoké, málo upravené kopyto

-lamelové spojení se protáhne během doby, kdy ponecháme koni vysoké patky a zátěž přední stěny je neudržitelná

-podkování kopyta, které neroste. Jedná se o stav, kdy je přírůstek rohoviny malý a opakované překováváme. Vlivem téměř chybějícího prokrvení neroste rohovina, v kopytě téměř neexistuje metabolismus a lamelové spojení selže.

-další, častou příčinou je nevhodný tvar kopyta, následné laminitis a pokles kosti kopytní do pouzdra, pokud se potom koni nedostane optimální péče, kost kopytní se nevrátí do správné polohy a zůstane dole. Tento stav bývá častou příčinou k recidivám laminitis, což se může projevit i jen kulháním koně. Laminitis je zánět lamelového spojení, pokud nejde o nejzávažnější fázi, kdy koník stojí s dopředu nataženýma nohama, může se projevit ,,jen kulháním,,

RTG snímek kopyta s poklesem kosti, sedmiměsíční hříbě

pro porovnání situace uložení kosti kopytní v pouzdře přikládám další RTG snímek, nejedná se o kopyto zdravé, ale kost je v poměrně dobré pozici

červená linie ukazuje úhel 30stupňů, bílou, méně viditelnou linkou je naznačena korunka-horní okraj rohového pouzdra

Pro srovnání fotografie těch samých kopyt zde:

sedmiměsíční hříbě

klisna s nízkou přední stěnou kopyt, při úpravě nebyla špice více snížena...

Tato klisna byla dlouho bez korekcí kopyt, rozpěrky ji tlačily tolik, že se snažila ulevit si přednesením co největší váhy na špici kopyta, vidíme strmou spěnku, ale korunka nejeví známky poklesu kosti, je plná, jedná se o první korekturu.

foto kopyt, lepší prošlápnutí spěnek už po dvou týdnech-

fotografie je nekvalitní, ale prošlápnutí spěnek je viditelné...

Jak stanovit pokles kosti kopytní bez RTG snímku

Ohledání provedeme tak, že prohlédneme korunkové oblasti kopyt a to, když koník stojí a má holeně kolmo k zemi. Korunka by měla být stejnoměrně vyklenutá, osrstěná část by neměla být ,,zanořená, do rohového pouzdra, měl by být nahmatán val kloubu, nikoliv prohlubeň, neměl by zde být otok od naměstnané krve, přikládám obrázky kopyt, kde se jedná o pokles různého rozsahu

foto pokles A

foto pokles B

a nyní zdravé kopyto

a průřez

korunka by měla být stejnoměrná, neměli bychom nahmatat dolíček a to v její přední části, pokusím se obratem nafotit korunku i s ukázkou stavu...

Pokud je kost kopytní pokleslá do rohového pouzdra, je lamelové zavěšení protažené a jedná se o vážné poškození kopyt, pokud není příčina stavu odstraněna, dojde časem k úplnému selhání lamelového závěsu a dojde k vážné laminitis. Tento stav se velmi špatně léčí.

Pokud se odstraní příčina včas, kost se pomalu navrátí do své polohy a po několika týdnech odezní nepohodlí, které vyvolal zásah, který obnovil prokrvení kopyta a tím i jeho citlivost. Je důležité udržovat kopyto v dobrém tvaru, koně vhodně pohybovat a nejlepší je ponechat je v režimu 24/7 na takovém terénu, kde se mohou pohybovat bez velkých obtíží. Kopyto, do kterého neproudí krev, je chladné, kopyto, kde probíhá prokrvení je teplé a to i v jeho spodní části - ve špičce. Pokud je špička kopyta studená a je teplá jen polovina jeho stěny - horní, je buď poškozená (nebo uskřinutá) obvodová tepénka nebo došlo i k rotaci pouzdra nebo kosti kopytní, jako je na obrázku ,,pokles A,, kopyto ,,pokles B,, bylo studené celé - nebylo prokrveno a koník je využíván pod sedlem, kopyto je necitlivé.

Pokračování článku s fotodokumentací příště :-)

Vliv udidla na dýchací cesty, srdce a celý organismus

Jak víme, funkce různých orgánů v organismu jsou vzájemně spojeny přímo a nepřímo. Přímo jsou spojeny například svaly, vazy a klouby. Nepřímo například nervové reflexy, podněty, látková výměna.

Má-li kůň něco v hubě, pak je to především potrava. To pro koně znamená čas pohody a bezpečí, zvíře má malý žaludek a proto se příjmu potravy věnuje většinu dne. Jak jsme popsali ve článku níže, udidlo je vnímáno nejen jako cizí předmět, ale vyvolává také prudké bolestivé reakce a pokud i jen leží na spodní dásni, jeho bodový tlak způsobuje lokální záněty nervových spojení, projevující se také bolestí (podobné třeba náhlé bolesti nožičky od brýlí u člověka) Pokud se koně rychle pohybují a fyzicky se namáhají, jejich organismus potřebuje mnoho vzduchu, aby do plicních sklípků bylo dodáno dostatečné množství kyslíku. Aby mohl být z krve vyloučen dýchacími cestami oxid uhličitý, musí být úhlel hlavy a krku dostatečně otevřený-krk je natažený a hrtan maximálně průchodný. Pokud se zvíře rychle pohybuje, je zastaven reflexivně příjem potravy a také slinění. To se děje, i když zůstane v hubě malé množství pícniny, která není vnímána jako cizí předmět, nepůsobí koni žádné nepohodlí, reflexivně je zastaveno slinění a hrdelní chrupavky, které jsou nastaveny rovnoběžně, dovolí zvětšení otvoru v měkkém patře. Vylučovaný vzduch musí mít možnost, při protažení hrdla, se zastaveným polykacím reflexem, odcházet ven. Tomu napomáhá pohyb koně.

Ve chvíli, kdy je zachycena váha na předních nohou (ve cvalu) se tento stav rovná relativnímu zastavení. Setrvačnost způsobí že se nejen jezdec, ale i těžká hmota střev, posune dopředu. Tím se posune bránice a stlačí plíce. Jedná se o výdech. Dostatek odpadních plynů se dostane ven pouze tehdy, když je hlava a krk protažen dopředu a hrtan je rozšířen. To je možné pouze, pokud je zastaven polykací reflex, který souvisí s reflexem slinění. Pokud výdech není dostatečný, oxid uhličitý zůstává pozadu v průdušnici a mísí se s čerstvým vzduchem. Po nějakém čase, bude vždy vzduch po nádechu obsahovat více a více tohoto plynu. To je velmi nevýhodné pro látkovou výměnu. V plicích obsažený vzduch nevystačí pokrýt potřebu kyslíku při svalové námaze a také není redukován obsah plynu v krvi. To ovšem není nutné, pokud je kůň v klidu při pastvě. Dýchací cesty jsou uzavřeny a otevírají se pouze několikrát za minutu. Jedná se o reflex. Pokud jde o pohyb a svalovou námahu naužděného koně, vzniká v hrtanu konflikt - poslechnout reflex, něco je v tlamě, slinit a polykat a hrtanovou příklopku zavřít nebo poslechnout reflexivní zprávu o zvýšené potřebě kyslíku a hrtan široce rozevřít? Zkušený kůň posune kořen jazyka více dozadu a hrtanová příklopka se stlačí o něco strměji, pak není tak jednoduché pro sliny, aby byly nasáty s proudem vzduchu, avšak otvor pro kyslík je zmenšen a tělo jej neobdží tolik, to platí u zvířete, které má hlavu a krk protažen dopředu.

V situaci, kdy dojde k ohnutí hlavy, je vzduch omezen dvěma změnami v hltanové oblasti a to hlavně tlakem lebeční kosti a prvním, krčním obratlem. Tělo, při tomto držení hlavy není dostatečně zásobeno kyslíkem stále. Jeho krev je překyselená a vzůstává podtlak v hrotech plic, v jejich dorzálních partiích.

Pakliže je váha na zadních nohách, posouvají se střeva dozadu (i jezdec) a na bránici a plíce působí sání, které vede k roztažení plic a podporuje nádech.

Koně při nedostatku kyslíku nemohou optimálně pracovat, podávat vysoké výkony, hlavně pak je namáhána svalovina srdce, která je, jak známo, stále aktivní. Nemůže snadno regenerovat jako jiné svalové partie během doby klidu, ve které se srdce téměř nenachází. Mnoho hodně zatěžovaných sportovních koní tak utrpí náhlé srdeční selhání.

Nedostatek kyslíku má však vliv na veškerý organismus. Je důležitý pro většinu chemických pochodů v buňkách. (zdroj Dr. Robert Cook)

(jaký nesoulad ve výrazu koně a jezdce)

Vliv udidla na hubu koně

Mnoho lidí má svou vlastní zkušenost s cizím předmětem v ústech. Jak třeba rovnátka někdy tlačí. Nebo taková nožička od brýlí, najednou začne hodně bolet, i když před tím to bylo v pořádku a bezbolestné. Pokud je kůže vystavena bodovému tlaku, což nožička od brýlí rozhodně je, tlak působící v jednom místě způsobí zánět nervového zakončení a ten pak způsobí prudkou bolest. Člověk si na chvilku brýle sundá...

Pokud na holé dásni, kde nejsou zuby, leží udidlo, dojde ke stejnému projevu. Tlak v jednom bodě způsobí lokální zánět a kůň ucítí náhlou bolest. Pokusí se tedy tomu, aby udidlo leželo přímo na dásni vyhnout. Udidlo si jazykem přizvedne nebo jazyk vyplazí. Pokud tedy nemá stažený podbradní řemínek. Pro tento ,,snadný,, unik před bolestí, je vhodné nelomené udidlo. Pokud jde o tlak, který přidá otěž a udidlo je lomené, pak při sebrání koně působí udidlo na horní patro. Zatáhnete za otěže, udidlo se v hubě složí do tvaru Vé a podle toho, jak sebraný koník je-poloha jeho hlavy, a jak směřuje otěž k udidlovému kroužku, tak intenzivní bolest v horním patře zvíře pocítí. Tomu se lze vyhnout jedině tak, že otevře hubu. Pokud tedy nemá podbradní řemínek. Jeden z důvodů, proč takový řemínek existuje, je právě ten, aby koník hubu neotevíral.

Viz obrázek...

Takový kůň pak často udidlo odmítá, pokud si to tedy dovolí... Další obtíží je tlak na dolní čelist, který zvíře pociťuje, když vezmeme za otěž a má hlavu na kolmici. Preuschoff a Lesch (1995) spočítali, že pokud má kůň udidlo vhodné šířky a tloušťky, síla našeho tahu za otěž se v jeho hubě zvýší 1,5krát až 2krát. Pokud je udidlo širší, pak je to 4násobek. Podle studií pak dvakrát lomené udidlo tlak ještě zvýší. Udidla mají různou hmotnost a ta se projevuje rozdílným tlakem (přesněji řečeno bolestí)

Koním je často způsobována bolest, aby byli ovladatelní. Oni se pak udidla snaží zbavit.

1) pracují jazykem proti udidlu a zkouší jej dostat ven z huby a to je spojeno se sliněním.

2) aby bylo udidlo odstraněno z bolestivé části, zvedá hlavu nahoru, čímž je taženo proti stoličkám, místo aby leželo na dásni dolní čelisti. Při tom otevírá hubu.

3) když nemá možnost zvednout nos, aby se bolesti vyhnul, zkouší chodit ,,za otěží,, tedy s hlavou za kolmicí, udidlo pak klouzá -pokud to uzdečka dovolí, na dolní čelisti dopředu, zvíře se dívá dolů pod sebe, místo dopředu.

Čtenář se mnou může souhlasit nebo nemusí, nechám to na něm :-)

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...

Strmá záď, druhá část...

Každá abnormalita v postoji koně, mu časem přivodí více či méně vážné problémy nejen v době, kdy pracuje, což může být nepohodlné i pro jezdce, ale koník trpí určitým stupněm nepohodlí stále. Velmi často jsou takoví koně označováni buď za moc ,,hodné,, nebo za dominantní, neustále se prosazující ve stádě. Po správném zásahu se koňská povaha výrazně změní. Často majitelům takových koní vysvětluji, že není dobře, když je koník příliš submisivní, nemá jiskru, poukazuje to na starosti, které má. Raději se pak vyhne možným konfliktům a to mezi svými druhy nebo s člověkem. Pokud takového koníka zbavím bolestí a nepohodlí, které většinou vůbec není majitelem pozorováno, dostane chuť se pohybovat, změní se výraz očí, chová se pak ve stádě jako kůň, už to není ,,otloukánek,,. Také pod sedlem je schopen znovu komunikovat, což je velmi důležité, pokud chceme mít s koněm partnerský vztah a zažít i jiný rozměr, než různý typ jízdárenské práce s dobrou ovladatelností atp. Druhý pól v chování koní při nepohodlí nebo bolestech je stav, kdy je koník ,,přísnější,, a to nejen na jiné koně, ale i na člověka. Je to velmi častý jev. Nikdy za tímto modelem chování nejsou spatřovány fyziologické příčiny. Ale jak jinak může kůň okolí informovat o svých starostech, než tím, že buď velmi často nesouhlasí, propadá záchvatům hněvu nebo se stane apatickým a stáhne se do sebe. Koník, který je označen jako přísný, bývá často dominantní a tento projev je nárazový, doslova se vrhá na ostatní, šklebí se, je nepřátelský. V práci s takovým koněm často jezdec narazí na odpor, potom se zlobí oba, jezdec i kůň… Škoda, že lidé nemají dostatek empatie, která je nutná pro to, aby vycítili problém a začali hledat příčinu takového chování. Po ošetření koně je ihned (jakmile odezní bolesti) pozorována změna chování, začne být více přátelský, postupně je i velmi dobře jezditelný a odpadnou starosti s výkyvy nálad.

Popisované chování velmi úzce souvisí se strmou zádí, jak již bylo řečeno, bývá to často stav, kdy záď nese část váhy předku, co teprve práce pod sedlem, to musí být pro takové zvíře opravdový očistec. A tak takoví koně opakovaně mění majitele, jsou nepochopení a úlevu jim nikdo neposkytne. Smutný stav věcí, pokud vám pak váš Guru oznámí, že je to třeba projezdit. To opravdu nelze, leda by jste zlomili zbytek koňské osobnosti a vyrobili si tak zvíře rezignované… chcete to?

Často se setkávám s jezdci a majiteli koní, kteří o svých zvířatech mluví nehezky a pak, když vidím, jak zvíře stojí, jak se pohybuje, jaký má výraz, chápu, MÁ BOLESTI. Nepomůže podat léky a preparáty na posílení vazů, nepomůže dodat krmivo v lepší skladbě, jsou jen čtyři jednoduché podmínky pro jejich spokojenost.

První koňská potřeba je neustálý přístup k senu nebo pastvě, dobrý minerální liz, voda
Druhou koňskou potřebou je pobyt venku, pod širým nebem, na dobrém terénu se svými druhy, v dobře sestaveném stádě
Třetí podmínkou spokojenosti, je základní péče o koně, která doplní domestikovanému zvířeti to, co jsme mu tím, že je držen v lidském prostředí, odepřeli. Tím je SPRÁVNÁ a dostatečně častá úprava kopyt, občasné vyčištění srsti a tím i masáž celého těla, dostatek pohybu.
Čtvrtou podmínkou zdraví a to také psychického, je pro koně srozumitelné zacházení a komunikace s člověkem a to z člověčí strany.

Podívejme se, jak málo stačí…

Pokud dodržíme zmíněné body, bude koník spokojený, na práci s člověkem se bude těšit, dožije se vysokého věku v plné kondici a čas, který s ním strávíte, pro vás bude velkým přínosem v době, kdy je hlavním zaměstnáním nás lidí stres a existenční starosti.

Ještě se maličko vrátím k efektu ošetření starších koní, kde je fyzický vývoj již ukončen. U koní, kteří ještě rostou, je progres velmi dobrý. U koní starších hodně záleží na tom, jak hodně je tělo postiženo, jak dobře se odhadne prodleva mezi trimy a jak majitel nebo ošetřovatel koně pohybuje. Dobrý trim je základním kamenem pro uzdravení, pak ale velmi záleží na tom, jak k věci přistoupí člověk, který zvíře ošetřuje. Je dobré zařadit řízený pohyb, po dohodě s ošetřovatelem kopyt, dodržet jej a poskytnout koni čas pro to, aby se přesvalil. I to bývá kamenem úrazu u jezdců, často pak takového koně přetíží a on se celý zablokuje. Pokud má ošetřovatel koní převzít zodpovědnost za stav koně, je nutné se dobře orientovat a ošetřovat jen ty koníky, kde jsou majitelé otevření komunikaci a konzultaci, ošetřovat jen koně, kteří měli štěstí na své lidi. Zní to zřejmě netradičně, ale je to o tom, že je škoda plýtvat energií tam, kde empatie chybí.

Abychom nekončili smutně, musím zároveň konstatovat, že se lidé mění a to je mou nadějí, že se konečně člověk stane opravdu člověkem s plně rozvinutou schopností opatrovat a chránit vše živé, co s námi na planetě sdílí společný čas :-)

Strmá záď, první část úvahy...

Strmou zádí je myšlen stav, kdy zvíře nemá korektní zaúhlení zadních končetin viz následující obrázky.

Část stavu můžeme přičíst genetice, některá plemena koní jsou v typu ,,strmější,, a proto potřebují více preventivní péče než plemena, která mají ve svém rámci opak. Například Shagya arab, šetlandský poník apod. Koně vyšší váhové kategorie, v poměru k velikosti těla, zase trpí díky vyššímu přírůstku hmotnosti v období růstu. Například koně amerických plemen a jejich kříženci.

Na tomto obrázku můžeme vidět postoj hříběte, které má nevhodně upravená kopyta, zadní nohy jsou podsunuty pod trup a záď je spadlá, kořen ocasu nízko. Koník se ve svém vývoji tomuto stavu přizpůsobí tak, že kloubní spojení, vazy a šlachy narostou v nesprávné formaci, váha těla a nesprávný postoj určí úhlení končetin. Stav je možné více či méně opravit v dospělosti nebo alespoň udělat taková opatření, aby koni nepůsobil výrazné obtíže. Zase zde záleží na stáří zvířete, typu a ostatních okolnostech.

Nejvíce jsou tímto problémem postiženi koně velcí, s dlouhým hřbetem, ti se mohou zadníma nohama zraňovat na nohách předních a to bývá podnět pro oko pozorovatele, že něco není v pořádku. Co však většině lidí úplně unikne je, že jedinec, který nemá korektní postoj trpí nepohodlím nebo bolestí zad, zadních hlezen a postupně celého pohybového aparátu. Takový kůň je nejprve zatuhlý v oblasti beder, jeho zadní část těla se pohybuje ,,roboticky,, málo ohýbá hlezna a při chůzi je viditelný kratší krok zadních končetin nebo se naopak ,,přešlapuje,, a strouhá. Příčina stavu, pokud jej majitel nebo jezdec postřehne bývá spatřována v zádech a v hleznech koně, avšak to je zásadní omyl. Příčinou jsou vysoké patky zadních kopyt a neposedně dlouhá špice kopyta. Ta při chůzi pro svůj nesnadný překlop končetiny, tvoří páku a přední stěna je zhmožďována. Koně pak dle stavu párových končetin ulehčují více postižené noze, když stojí v klidu, postaví se s nohama podkročenýma pod trup nebo dokonce neustále střídají opěrnou končetinu – přešlapují. To je vždy projev bolesti kopyt, u všech ostatních problémů, pokud koník nevydrží stát v klidu a často střídá opěrnou končetinu nebo dokonce takto ulevuje všem končetinám, jedná se o bolest kopyt. V pohybu chybí lehkost, ale také se stává to, že dojde k fixaci čéšky, strmé postavení končetin umožní zablokování kolena koně. Noha zůstane natažená a zvíře ji nemůže ohnout. Tímto problémem trpí některá plemena koní a poníků, kteří jsou geneticky znevýhodněni, při prevenci, tím myslím dobré korektury, je možné se problému úplně vyhnout.

Klisna na obrázku je typ vysokého koně s dlouhým hřbetem a tento stav spadlé zádi je viditelný od hříběcího věku. Nyní je ošetřována tak, aby se problém minimalizoval. Kdyby v nízkém věku probíhaly pravidelné a správné korekce kopyt, problém by nenastal.

Další obrázek je klisna APH

Obrázek korektní zádi během ošetřování u stejného plemene, klisna nižšího věku, pohybový aparát je schopen rychleji optimalizovat.

Přestože se věnujeme koňské zádi, zmíním několik bodů, které souvisí s předkem koně.

Jednou z příčin tohoto problému může být bolest předních končetin a strmá lopatka, která donutí zvíře k tomu, aby zadní nohy pomohly nést část váhy předku. Jako na následujícím obrázku.

Obnovení a udržení přirozeného zdraví koní

něco anatomie